Věhlas fotoklubu Vývojka dosáhl již dávno internacionální úrovně (viz jím pořádaná soutěžní výstava Fotouniverziáda), a tak nikdo nemohl být překvapen, dorazila-li pozvánka na Dny fotografie v Levicích (SLOVENSKO!!!). Jedinými překvapenými jsme proto byli my sami. Ostudu jsme si však udělat nechtěli.

Po důkladných přípravách a několikaměsíční intenzivní korespondenci s pořadateli jsme sestavili dostatečně reprezentativní, kultivovanou a morálně příkladnou delegaci, z níž ještě někteří na poslední chvíli odpadli (domácí vězení, odvykací kůra, přebalování a pasení miminek). Nakonec vykrystalizovala čtveřice ve složení Lenka Pužmanová, Bedřich Benek, Pavel Špulák a já. Pro dokreslení naší intelektuální a multitalentové potence jsme ještě přibrali Lenčina přítele Josefa Odradovce, takto virtuózního hráče na kytaru (jak jsme se posléze dozvěděli z jeho úst, neméně mistrovskou). V autě sice on i kytara překáželi, v Levicích však, jak ještě uvidíme, byli oba nepopiratelným přínosem.

Podařenou akci "Dni fotografie v Leviciach" už třetí rok pořádá občanské sdružení Fotogravity, v čele s pohlednou, temperamentní a hlavně schopnou organizátorkou, Alžbětou Sádovskou. Velkou zásluhu na obsahu i úspěchu akce má i fotograf a fotografický pedagog Gabriel Kosmály a jeho milá žena Marta, stejně jako Braňo Valach a další spoluorganizátoři a sponzoři, z nichž mnohé jsme pochopitelně ani neznali.

Hlavním důvodem našeho pozvání byla nabídka uspořádání samostatné výstavy a představení fotoklubu Vývojka v Levicích. Organizátoři nám zajistili velice pěkné prostory v nově rekonstruované "mládežnícke kaviarni" a tak zbývalo jen vybrat vhodný soubor fotografií. Nakonec jsme ho sestavili z prací osmi autorů. Kromě nás osobně přítomných je v něm zastoupen Michal Duda, Jan Flaška, Karel Mika a Jan Hodač.

Poslední schůzku Vývojky před plánovanou cestou jsme celou věnovali adjustaci těchto fotografických skvostů do nově pořízených rámů, jejich pečlivému balení a dalším přípravám na zahraniční invazi.

Vlastní útok na Levice jsme zahájili v pátek 15. května ve čtyři hodiny odpoledne a to zároveň ze dvou směrů. Předsunutý průzkum představovalo první vozidlo (čili vůz B jako Béďa Benek) s pohonem všech kol (4x4). Posádka ve složení jeden muž zvolila průnik ze severo-západu vedený přes Český Těšín a přes náročné horské masivy západních Karpat. Zbytek výpravy (vůz A) se cele svěřil do rukou Pavla Špuláka a do měkkých sedadel jeho bílého mondea kombi. Přibližoval se velkou rychlostí přes rakouské a později jihoslovenské nížiny, aby mohl co nejrychleji krýt předsunutému Bédovi, jmenovanému zároveň ubytovacím důstojníkem, záda.

Podařilo se a po téměř pětihodinové cestě s kupodivu nulovými ztrátami byly Levice bez boje obsazeny. Zjišťujeme naopak, že místní obyvatelstvo nás vítá srdečně a přátelsky, což se posléze opakovalo ještě mnohokrát během celého našeho pobytu. Zabrali jsme tři pokoje v soukromém penzionu a vyrazili do města.

Organizároři Dnů v Levicích nás už čekali v jedné kavárně, kde, podobně jako předtím na několika dalších místech po celém městě, právě otevřeli jednu z řady fotografických výstav. Rychle jsme se seznámili, spřátelili a vykouřili (nabídnuté, snad pouze eukalyptové cigarety). I dalších exotických pochutin a tekutin bylo dost pro všechny a tak jsme zůstali do pozdních nočních hodin, s tím, že se opět sejdeme druhý den dopoledne.

Při předchozím i následném průchodu městem jsme překvapeně zjišťovali, že atmosférou se Levice podobají spíše jadranskému letovisku, včetně nedbalé architektury a značného počtu plně obsazených hlučných výčepů, putyk, diskoték, kaváren a hospůdek. Vzhledem k relativně nevelkému počtu obyvatel se po tomto víkendu domníváme, že poměr počtu konzumentů a občerstvovacích zařízení nebude zejména v nočních hodinách daleko od sympatického poměru 5:1. Pít, tančit a bavit se v centru města se nám jevilo jako velmi snadné, spát naopak poměrně obtížné. My naštěstí bydleli na okraji města a tak jsme až na desítky neustále projíždějících motorkářů (měli sraz v blízkém kempu) v noci slyšeli jen cikády a tlukot slavíků (případně chrápání ctěného kolegy).

Další den, tedy v sobotu, jsme se z časových důvodů nemohli zúčastnit nabízeného fotomaratónu, naše dopoledne totiž padlo na instalaci vlastní výstavy. Těšili jsme se, jak budou večer všichni přítomní uneseni naší minimalistickou instalací s použitím právě koupeného rybářského vlasce a ohnutých hřebíků (místními zvané poněkud nadneseně "závěsný systém"). Zejména se nám, myslím, podařila centrální stěna, kam se samozřejmě nevešla všechna zásadní díla naší kolekce a tak se této cti dostalo pouze Janu Flaškovi a Michalu Dudovi. Umné rozmístění jejich mistrovských prací kolem multimediálního oltáře moderní doby, ultraploché plazmové obrazovky Sony, na níž místní mládežníci jistě každý večer sledují fotbal nebo oblíbené rappery, citlivé zakomponování její přívodní elektrické šňůry, jakož i letitých suchých květin a sbírky historických žehliček, vstoupí zajisté do dějin kulturních výměn mezi bratrskými národy Čechů a Slováků.

Odpoledne jsme pak relaxovali v nedaleké velice příjemné pizzerii s pravým italským kuchařem a po našem nasycení (4 plus 1 pizza ZDARMA) se již rychle blížila pátá hodina, čas slavnostní vernisáže. Poněkud nás rozladila pouze jinak ochotná majitelka hostitelské kavárny, když odmítla vpustit námi přivezené víno s tím, že tady jsou vzhledem ke křesťanské povaze investora a svému statutu mládežnického klubu zvyklí připíjet si džusíky (oč menšími litráží, o to grandióznějšími svou eurocenou). Rozhodli jsme se je ignorovat a na protest jsme hostům nabídli jen suchou (jinak však nesporně vynikající) Lenčinu domácí buchtu, slané české tyčinky a tak všelijak podobně.

Vernisáž proběhla v tradičně komorním a velikášském duchu, jak je již při našich výstavách tradicí (viz nedávný dopravní kolaps na Václavském náměstí v Praze během otvírání (pětidenní!!!) výstavy v nedalekém paláci Langhans - dnes FotoŠkoda). Větší križovatky v Levicích musely být řízeny policií, jejíž kolabující sbory byly narychlo posíleny jednotkami z Košic, Humenného a Nitry. Počet zájemců o bližší seznámení s našimi superegy a neuvěřitelným tvůrčím přetlakem proměnil bývalé okresní město Levice v pulzující multikulturní mraveniště. Naprostá většina přijíždějících měla však smůlu - po zralé úvaze a v obavě z ušlapání jsme se rozhodli limitovat počet hostů, vpuštěných na vernisáž, počtem nakrájených kousků Lenčiny dovezené buchty. Jedině proto můžete mít z přiložené obrazové dokumentace dojem příjemné vzdušnosti výstavních prostor.

Na zahájení vernisáže dával Pepa bacha (samozřejmě virtuózně, on to totiž jinak neumí) a sklidil zaslouženě frenetický potlesk. Poté nás predsedníčka Alžběta privítala a krátce a výstižně prehovorila. Nato jsem prehovoril já. Ve svém neméně vkusném a citlivém příspěvku jsem osvětlil všem, kdo to ještě nepochopili z vystavených děl, jak vysoce umělecké fotografie produkujeme a jak obrovskou vůli od nás vyžaduje, snížit se při podobných příležitostech na mentální úroveň běžných smrtelníků. Několik přítomných omdlelo, jiné jsem svým projevem rozplakal a jedna milá dívenka dokonce po dalším neutuchajícím potlesku nesměle přistoupila a žádala autogram do tištěného katalogu. Držela ho otevřený zrovna na stránce s mojí fotografií ženského aktu a tak jsem byl mírně na rozpacích. Již v předchozích dnech jsme totiž v rámci e-mailové korespondence obrželi ze strany pořadatelů citlivý dotaz na obsah naší chystané kolekce: "A koľko bude aktov?" Akty byly totiž čtyři, všechny moje a tak jsem neustále čekal, že nejpozději ihned po vernisáži budou zahaleny vkusnou plentou s kulatým úředním razítkem. Během naší přítomnosti k tomu ale nakonec nedošlo.

Více si z vernisáže nepamatuji, protože pak došlo na líbání. Jako zástupce naší delegace jsem získal důvěru, abych poceloval již zmíněnou temperamentní, a i jinak převelice sympatickou predsedníčku, nyní již prostě Bety, a na oplátku od ní převzal květiny a jiné dary. Našim fotografům, dusícím se střídavě suchým dezertem a stejně suchým smíchem, však selhaly jejich jindy tak pověstně bleskurychlé reflexy, a nikdo z nich mou šťastnou vteřinu na čip nezachytil!!! Nezbylo mi tedy, než milou Betku odchytit a navrhnout jí výměnu našeho kytaristy (ve skutečnosti pouze jeho dočasné zapůjčení na další vernisáž) za opakování ceremoniálu s polibkem, a to tak dlouho, než se ho konečně některému Vývojkáři podaří cvaknout. Zkušená predsedníčka neváhala a okamžitě souhlasila, načež jsme před očima celého sálu strávili příjemných čtyřicet minut pusinkováním. Konečně se vedle nás ozvalo ono ulehčené: "Mám to!!!" Ani nemuseli tolik chvátat, chvíli bych to ještě vydržel.

Po tomto grandiózním úspěchu jsme se postupně přesunuli na otevření výstavy pořádající fotoskupiny Fotogravity, spojené s promítáním zajímavých amatérských filmů. Zde opět zahrál námi na revanš zapůjčený jihočeský kytarový mág a následovalo vyhodnocení celodenního fotomaratonu. Zábava a všeobecná výměna zkušeností, informací, lichotek, adres, e-mailů, telefonních čísel a spodního prádla pak pokračovala až dlouho do noci.

Když jsme se konečně se všemi rozloučili a odklopýtali do místa ubytování, ztrestali jsme ještě na jednom z pokojů z domova dovezené a neudané víno. Virtuóz Josef nás nenásilnou formou poučoval o své genialitě a my bez dechu poslouchali hudební teorii i praxi, nezávazně klábosili a sdíleli zážitky z právě navýsost příjemně uplynulého dne. Přitom jsme ještě nad ránem zjistili zajímavou skutečnost. V našem penzionu byly zjevně dva druhy dvoulůžkových pokojů. Jeden měl postele oddělené (ten jsem si sebemrskačsky vybral já s Pavlem), a ten druhý, který jsme džentlmensky přenechali Lence s jejím přítelem, disponoval spojeným manželským lůžkem. A jen tento měl ve výbavě speciální bonus, na posteli položené slovenské vydání časopisu Playboy. Sice starší číslo, ale stále ještě velmi dobře použitelné. Po tomto zjištění jsme my všichni, co s Lenkou ani s Pepou nechodíme, urychleně pokoj opustili.

V neděli se nechtělo moc vstávat, ale čekala nás dlouhá cesta domů a ještě předtím jsme chtěli vidět něco z místních divotvorností. Nic jiného tedy nezbývalo. Prohlédli jsme si velice malebný zdejší hrad, což je ve skutečnosti volně přístupná, docela rozsáhlá zřícenina poblíž centra města, obklopená zelení a budovami národopisného muzea. V muzeu jsme navštívili opravdu působivé a originálně architektonicky pojaté expozice historie města a okolí od pravěku po dnešek i další, zde právě čerstvě instalované fotografické výstavy. Rozdali jsme tu pár našich katalogů, pohovorili s příjemnou a ochotnou paní průvodkyní a zapsali se do návštěvní knihy. Potom rychlý oběd a hurá do aut, do Čech, do Budějic, do postelí...

Víkend ve znamení fotografie se v Levicích opravdu vydařil. Jde o akci, která si na nic velkého nehraje, z níž ale na každém kroku tryská nadšení a radost zapálených lidí, vesměs amatérů, ochotných věnovat čas, energii i nemalé prostředky pro společnou zálibu, pobavení a inspiraci veřejnosti. Akce roste jak objemem, tak kvalitou autorů rok co rok a přejme jí, aby v tomto trendu pokračovala a rostla do krásy ještě hodně dlouho.

Děkujeme za pozvání, velice milé přivítání, za pěkné výstavní prostory a možnost prezentace tak daleko od našeho domácího pískoviště - stále ještě se nám to nestává každý den.

A samozřejmě nesmím zapomenout! Na závěr zasílám milé paní Alžbětě patřičně zdokumentovaný internacionální polibek, zachycený jen díky mimořádnému úsilí všech zúčastněných!                                              text KLM, foto účastníci zájezdu