Letošní, pod křídly fotoklubu Vývojka už osmý ročník „mezinárodní“ amatérské soutěže a s ní spojené výstavy Fotouniverziáda, tentokrát na velmi široce pojaté téma „VZTAHY“, byl včera zahájen vernisáží a slavnostním vyhlášením vítězů. Tomu, kdo čte tyhle řádky, jsou pravidla a mantinely soutěže jistě dostatečně známy. Jak seznáte záhy, tohle má být spíš literatura, než suchá tabulka výsledků.

 

Rozhodl jsem se, že letos tuhle soutěž vyhraju! Stejně se ale rozhodlo dalších 39 autorů (žádnému jinému důvodu účasti nevěřte) a tak to nebylo jen tak. Navíc jsme letos poprvé shromáždili kompletně fundovanou, nezávislou a nadstranickou porotu, jejíž verdikt má konečně ten správný punc nezpochybnitelnosti. Předsedou byl již počtvrté světově známý reklamní a výtvarný fotograf Adolf Zika, který hned po prvním náhledu prací sedmadvaceti finalistů prohlásil, že za jeho účasti jde rozhodně o nejsilněji obsazený ročník. Nechtělo se nám vykládat mu, jakou práci nám pokaždé dá, při našem amatérském a nadšeneckém přístupu, tuto kolekci shromáždit, ale potěšující slova to bezpochyby byla. Soutěžící by se ale jistě spokojili i s méně ostrou konkurencí.

Druhým členem poroty byl nově pozvaný Jiří Turek, mediální hvězda letošního roku, vystavující před pár lety v Leica Gallery v New Yorku a letos i v její pobočce v Praze, fotožurnalista a profesionál každým coulem. Sestavu katů našich přehnaných ambicí už podruhé doplňoval Oleg Homola, hudebník a profesionální fotograf klasické školy, který za dlouhá léta své praxe prošel řadou těch nejznámějších periodik od Světa v obrazech až po dnešní FotoVideo. 

Během podrobného neveřejného zkoumání jednotlivých prací se porotcům krabatily koutky úst střídavě v nadšených, pobavených, chápavých, odmítavých či dokonce opovržlivých úšklebcích, zatímco soutěžícím, poschovávaným dosud na svých pracovištích nebo po hostincích nejnižší cenové skupiny se v téže chvíli koulely po ledových skráních horké krůpěje potu. Budu to já? Nebo já? Zesměšní mě zase ten Zika před celým auditoriem, jako loni? Nebo konečně uspěji?

V pět hodin odpoledne byly již výsledky sečteny, davové shromážděny a oči upřeny. Na ústa porotců, na krabici s hlavní cenou, digitální zrcadlovkou Olympus (tímto pozdravujeme), na neodůvodněně sebevědomé soky všude kolem: „Jak si jen můžou myslet, že by snad oni…„

Nebudu napínat, jistě už na tu informaci netrpělivě čekáte: Skončil jsem druhý. Splnil jsem a překročil skutečný plán, se kterým jsem letos vstupoval do arény: Předstihnout Michala Dudu, Jeníka Flašku a Martina Šálka. Ne snad, že bych se považoval za lepšího fotografa, ale právě proto, že jen velkými výzvami roste duch a tyhle tři považuji za hodně těžké soupeře (a pijí mi krev). Už už jsem šmátral po zlatém kovu, když tu se prosmýkla mezi mýma rukama drobná postava Lenky Pužmanové. Byla letos rychlejší, ale to mě nemrzí. Její práci obdivuji už léta (a mnohokrát jsem jí to podlézavě řekl přímo do očí). Letos představila opravdu silný minimalistický a vtipný soubor s nápadem a navíc měla v záloze ještě jeden, stejně dobrý. „Tak si to užij, já bych ten foťák stejně hned prodal, jsa už technikou vybaven a Tobě prokáže dobré služby!“

Po zhodnocení výsledků, zaznění několika vtipných monologů a bouřlivého potlesku se Adolf Zika omluvil a spolu s půvabnou ženou Stáňou a malým Ádou II. odjeli za dalšími povinnostmi. Nás ale ještě čekal večer plný divů a kouzel z digitální krabičky, zvané dataprojektor. Nemohli jsme si vzácné hosty až z daleké Prahy nechat jen tak proklouznout mezi prsty, aniž bychom je nevyzpovídali a nepožádali o předvedení důkazů, že i tam u nich někteří fotí stejně úžasně, jako my.

První pán na holení byl Oleg Homola. V několika pásmech se nejprve vrátil do historie své portrétní a časopisecké tvorby a poté nás zevrubně seznámil se svou účastí na fotografickém dobročinném projektu Krás(k)y z Vyžlovky, pro který nafotografoval veleúspěšný velkoformátový kalendář. Děvčata ze stejnojmenné obce u Prahy se totiž po vzoru jednoho britského filmu rozhodla obnažit svá popředí i pozadí pro dobrou věc. Vydělala tak nejen na hřiště a další zvelebení Vyžlovky, ale proslavila ji návdavkem ve všech bulvárních médiích a málem přivedla vlastního starostu k duševní újmě. Sláva jim!

Večer se krásně rozbíhal, nejvýznamnější akci tohoto roku jsme evidentně organizačně zvládli nejméně na výbornou, stál jsem na pomyslných stupních vítězů po boku Lenky a Martina, na mém obličeji visel rozzářený úsměv mentálně zaostalého debila a já, protože mi pomalu docházel ten veleúspěch, v klidu přemítal o následných krocích. Pro dnešní večer si už nebudu klást žádné přehnané cíle: Odvezu domů manželku, která celý ten sukces sledovala na vlastní oči, několikrát ji dlouze uspokojím a poté, co vyčerpáním usne, se budu do rána opájet stavěním vzdušných zámků. Běžná noc nového Pána světa…

Zapomněl jsem ale včas odjet. Po panu Homolovi a krátké přestávce nastoupil černý kůň večera, nenápadný a dle svých vlastních slov plachý Jiří Turek. Výborný fotograf, to už jsem věděl, setkal jsem se s ním nedávno v Praze, osobně jsem ho pozval do poroty a sledoval jeho fotografie předtím už dlouho v časopisech i na výstavě v Galerii Leica. Ten pouliční New York, móda i portréty jsou fakt vychytané, ale těžko mě už něčím překvapí…

Snad to bylo tou uvolněnou atmosférou, snad blízkostí našeho vkusu a směřování ve výtvarné fotografii, snad podobnou krevní skupinou, faktem je, že fotografie Jiřího Turka nepřestaly působit ani po několikerém shlédnutí. On navíc vůbec není plachý a rázem se proměnil v oslnivého a zároveň ležérního barového vypravěče, který se vyzná nejen ve značkách tvrdého alkoholu, ale i v tvářích a duších fotografovaných celebrit, v technických finesách veškerých myslitelných fotografických přístrojů a serepetiček, který si tyká s denním i umělým světlem a umí ho kdykoliv nenapodobitelně „rozstřepit“, který jen tak mimochodem vytvořil vlastní vizuální a snadno rozpoznatelný styl a dokáže ho prosadit i do běžných komerčních zakázek, který…

Maně pohlédnuv okolo sebe, zjišťuji, že nejen já jsem fascinován. Pootevřená ústa, vyvalené bulvy a rozchlípené ušní boltce hovoří samy za sebe. Co je však horšího, má vlastní žena, sedící po mém boku, je jaksi mimo. Její krásné oči vlhnou a jihnou, jako kdysi před dvaceti lety při prvních pohledech na mne. Zbystřím a koukám na toho Pražáka u projektoru. Nedbale uvázaná šála a la Antonín Kratochvíl, takřka na každém prstu masivní stříbrný prsten nebo dva, na krku a na zápěstích další ozdoby. Vzhled drsně charismatického světaznalého kulíška podpořený pro nás anglofily tak neodolatelnou „reklamštinou“.  „Tu holku chtěli na „kavr“, protože je to skutečná „selebrity“, ne jenom nějaká obyčejná „stár“. Tak sem to cvaknul na „dejlajt“, „fleše“ totiž nemusím“. A fotka za fotkou, každá z nich na metál. Eva už vytahuje kapesník. Ten Turek se mi přestává líbit. Z noci plné vášní asi nebude nic. A zase fotky, obálky, portréty, obrazy, rozmazané výtvarné zázraky. Někdy i ostré, to když zákazník asi jinak nedal. Teď už smrkám i já.

A jdeme do finále! Poslední portfolio sestává z nových fotografií, pořízených na nejznámějších a fotograficky nejprovařenějších místech evropských velkoměst. Tady fotí denně miliony lidí. Takže to tu zkouší i Jiří Turek, zase se ale musí lišit. Takhle to vidí on. Španělsko, Francie, Berlín, Paříž, Benátky, bla, bla, bla. A zase to působí. Nejde jen o techniku, rozmazat fotku umí každý. Tohle jsou ale dokonale kompozičně a světelně vybalancované pohyblivé emoce, chvějící se nálady míst, kterými od věků chodí dějiny i obyčejní lidé. Teď už nemluví ani autor. Není co dodat, konkrétní místa nejsou důležitá. Snímek za snímkem, obraz za obrazem, zážitek za zážitkem. V sále hrobové ticho, padající špendlík by vydal za výkřik. Každý z těch obrazů je hřebíkem do rakve mého dosud čerstvého sebevědomí.

Takhle nikdy fotografovat nebudu. Není mi dáno. Hned zítra odpoledne smažu harddisky a odnesu cédečka s archivem a krabici s negativy za posledních pětatřicet let do kontejneru s nápisem PLASTY.

Alternativní konec pro milovníky „hepyendů“:
V pondělí si jdu nechat nastřelit náušnici, koupím pár stříbrných prstenů a bílou šálu.
A v úterý začínám zase znovu fotit. Od nuly.
(text KLM, foto KLM a spol.)