Busta královny Nefertiti je údajně stará 3400 let. Působí na nás dodnes stejně silně, neodolatelně a aktuálně, jako podařené zobrazení ženy, zhotovené včera. Snad proto můžeme tuhle prastarou plastiku chápat jako symbol propojení starodávných i moderních názorů na ideál ženské krásy a jako důkaz, že tak moc se v našich hlavách od té doby nezměnilo. Máme dnes jenom méně času.

Nejezdíme už na velbloudech a netesáme sochy pokaždé, když nás některá žena okouzlí. Trvalo by to příliš dlouho a je to nadobyčej pracné. Naše škoda. Čas strašně rychle běží a povrchní momentky, chrlené s pomocí „dokonalých“ automatů po miliónech, nemají ani životnost pověstné jepice. Chce to přeci jen asi trochu víc, než jen proletět kolem, chceme-li zachovat otisk prchavého okamžiku, který nevybledne hned druhý den, toužíme-li vytvořit promyšlený obraz člověka, který nás i jeho přežije.

Na výstavě AKTa KLM byl k vidění výběr ze tří mých dlouhodobých cyklů. Každý z nich vidí Ženu trochu jinak, každý je určen poněkud jinému divákovi, každý je prezentovaný jinou formou a zhotovený jinou technikou.

podstata ženy

Tyhle ženy jsou jen zdánlivě obyčejné. Mají oproti standardním kánonům klasické krásy množství drobných i větších nedostatků, což ale naprosto není podstatné. Kromě toho, že každý z nás vnímá ony „vady“ a „přednosti“ jinde a jinak, tyhle ženy jsou podle mě nekonečně krásné uvnitř. Za těmito očima je skutečný člověk, za touhle tváří je osobnost, za tímhle tělem je život ve své pomíjivosti
a neopakovatelnosti.  Nevěřím na extrémní stylizovanost, na líbivé reklamní pózy, šikovné vizážistky, dokonalá kompoziční schémata a osvědčené úhly pohledu.
To vše jsem už před lety vyzkoušel, když jsem coby fotograf jako na běžícím pásu vyráběl z tuctových dívek unifikované krasavice. Je to dobré řemeslo a povrchní holky se z povedené „glamour“ fotky mohou zbláznit dodnes, brzy to ale (mě) začalo nudit. Zůstávám asi pořád zbytečně veliký romantik, ale i já už hledám cosi hlubšího, cosi „za“ hezkou fasádou. Dá se zobrazit duše?

mezi světicemi

Jejich životní osudy lze vnímat jako pohádku, horor anebo jako návod ke spasení světa. Člověk nemusí být věřící, aby věřil. Možná není Bůh, ale určitě je láska, pravda, pomoc bližnímu, obětavost, ctnost, věrnost, zásadovost. Hodnoty mnohem trvanlivější, než okamžitý prospěch, kariéra, dnešní vítězství, spokojený konzum. A jestli dnes nejsou, byly kdysi a zase budou. Když v ně budeme věřit. A něco pro to uděláme. Jako tyhle světice (a tisíce dalších, často bezejmenných, v lidských dějinách).

samy doma

Modelky mimo třpytivě prolhaný a pohádkově nasvícený ateliér, v domácím prostředí, v okamžicích, kdy (jak se domnívají) je nikdo nevidí a nemusejí se proto nijak stylizovat. Přesto to dělají, protože jim tak velí jejich přirozenost. Podvědomě pózují a hrají si s námi, jako by nás, skryté voyeury, mohly vidět i skrze pomyslnou klíčovou dírku. Formálním vzorem těchto obrazů byly staré negativy
a fotografie, na kterých měl čas už dost času zahlodat. Chci tak vyjádřit fakt, že podobně dráždivé fotografie vznikaly už krátce po vynálezu nového média. Tehdy to byla pornografie, dnes úsměvná momentka nebo nostalgická vzpomínka na nevinné devatenácté století.